Mykolas | Strach z kyvadlových hodin

Já vím jak to zní, upřímně, i po letech si připadám blbě, když to někomu vykládám, ani jsem nenašel jak se tahle fobie nazývá, nejde o 'klasickou' chronometrofobie, jelikož mi nevadí hodiny jako takové, ani měření času, ale specializuji se na pouze na ty kyvadlové.

Dokázal jsem za těch mých 30 let s tímhle strachem slušně popasovat, s těmi co máme doma, jak já říkám, žijeme v míru - já nechávám na pokoji je, ony mě, existujeme vedle sebe už nějakou dobu bez větších problémů, ale mám neodbytný pocit, že si lze 'zvyknout' na konkrétní stroj. Ten strach samozřejmě jako každá fobie nemá opodstatnění (nebo jen dohady o něm) a nedá se 'léčit', ale postupem času jej lze vzít pod svou kontrolu. Jednoduše řečeno, prostě po sobě s hodinami pokukujeme, víme o sobě, ale necháme se být a nic neskončilo.

Já vím, čas od času o nich píši jakoby byly živé, jenže právě tohle všechno je na to nejpodivnější, s největší pravděpodobností se mi s hodinami nebo u nich nic špatného nestalo, navíc já vlastně ani nevím, zda se jedná o fobii, protože... strach ano, jenže taky sympatie a... zkuste mi chtít ulevit tím, že vezmete sekeru a hodiny rozmašírujete na hadry a já vám rozmlátím obličej... a rozbité hodiny si obrečím jak želva, vždycky mám náběh na vlhké oči, když najdu nějaký nefungující stroj, nejhůř pro mě, když u něj něco chybí a tím pádem je jasné, že nikdy nebude fungovat. Nesnáším kyvadlové hodiny a děsí mě, ale stejně je zbožňuji... jsem divný? Kamarádi já jsme divný celý, tohle je maličkost.

Jak se ta moje fobie projevuje, z hlediska detailnějšího popisu? Tak především, jsem velice vnímavá a empatická osoba, vnímám silně emoce a přítomnost druhých, asi vás nezarazí, že každá živá bytost 'vyřazuje' jakési rysy své existence. Běžně slyšíte "Hned jsem vycítil jeho přítomnost" nebo "Úplně jsem cítil jeho oči na mých zádech". Jistě, mnoho lidí vnímá přítomnost někoho v místnosti, přestože ho nevidí, neslyší, pojímá ho pocit, že není sám. Prázdný byt se projevuje jinak oproti tomu, když je tam s námi třeba jeden z rodičů, pes, kočka... lidé tohle vnímají všichni, jen tomu často nevěnují pozornost, když ale třeba nastraží smysl například pomocí hororu najednou si to uvědomí, jenže tahle schopnost není nadpřirozená. Chápete kam mířím?

No, u mě je tahle schopnost mnohokrát silnější než běžně u lidí bývá, znovu opakuji, že nejde o nic nadpřirozeného, já prostě jen velice špatně vidím, tak určité záležitosti mám vyvinutější a rovněž se zabývám mimosmyslovým vnímáním, čili naschvál si 'tohle' stimuluji a trénuji, jde o cvik ne nadpřirozenost. Ježiš, zase melu okolo a odbočuji od toho, co chci říct. No, vnímám často nejen fyzickou přítomnost nějakého člověka, ale v některých případech i něčí 'mysl', možná by se to dalo nazvat 'mentální přítomnost', jeda - nemluvím o čtení myšlenek, proboha! Nejsem si úplně jist, že to neexistuje, možná ano, ale já rozhodně tohle neumím a byť se přikláním k tomu, že něco takového existuje, stoprocentně to nevím a nesetkal jsem se s tím... u sebe a já jsem osoba, která věří věcem, které sama zažije, k ostatním je otevřená.... Mluvím tu o vnímání něčí mysli, to je rozdíl, asi něco jako 'přítomnost duše, postaty' nebo tak.... to platí i na vzdor velkým vzdálenostem, pokud je mi ta osoba něčím blízká, (stejná 'frekvence'?), pro 'spojení' pak stačí jen video či fotografie... ale jak je to jak chce, pořád platí, že židle či komoda, stůl.. prostě nábytek, věci... by NEMĚLY ani jednu z těchto 'přítomností' vyzařovat, že, nejsou živé, můžete být sebevnímavější, ale tohle prostě normálně o neživých záležitostí nejde cítit, nebo jo? Záměrně jsem psal 'neměly', jelikož....

Jelikož pro mě neexistuje vůči problematice vnímání tohoto prakticky žádný rozdíl mezi člověkem nebo zvířetem a těmi hodinami, jsem na rozpacích a mám dojem, že právě z toho ten strach vnikl jelikož dítě si s tím poradí velice těžko, nerozumí tomu.

Musíme si však ale uvědomit, že u fobií týkajících se hmatatelných věcí je taková záležitost mnohdy zcela běžná. Pocit: 'Je to živé a něco mi to udělá' se v takových případech vyskytuje hojně. 'Nechci na to sahat, protože mi to ublíží'.... Známe, což....

Jenže, obvykle co oči nevidí, to srdce nebolí. Ano, jistě. Dítě má z čehosi fobii, rady odborníků zní, zakrýt! Matka to udělá a je po problému. Fobik obyčejně danou věc nesmí mít na očích, zřídka nestačí jen nevidět... pavouk děsí až když vyleze a pokud o něm víme, knoflík pod svetrem obvykle taky nevyvolá panický záchvat a tak dále... někdy stačí spatřit obal a možnost, že dotyčná věc tam je a rozbuší srdce rychleji, nebo stačí prostředí, kde by se mohla vyskytovat, jistě... pokud ale není důvod... je klid...

Ne u mě! Vycítím kyvadlové hodiny i tam, kde byste je nikdy nečekaly. A teď nemyslím, že uslyším tikot, ne ne, nefungující starožitnost v moderní skříni v ještě modernějším bytě... a já vám garantuji, že z ní budu mít blbý pocit.

Kolikrát se mi stalo, že mě neuchránil ani můj hodně špatný zrak, sedím si a debatujeme, otravuje mě podivný pocit, že na mě kdosi ze zadu zírá, vnímám jeho pohled na svých zádech a při tom za mnou už je jen stěna, nikdo by se tam nevešel... otočím se a... ano, hodiny. Požádám hostitele, zda si nemohu sednout tak ať na ně vidím.

Vždycky mi dělá lépe, když k 'nim' nesedím zády a díkybohu nejvíce mi dělají potíže konkrétní typy, staré pendlovky, o čehokoliv jiného s kyvadlem to není tak zlé, pohybující kyvadlo mi vadí třeba i u kukaček a 'šiškových' ale nové, moderní hodiny ve mně skoro nic nevyvolají.

Popravdě řečeno kukačky mi vadí hlavně kvůli dětství, kdykoliv mi u babičky cosi spadlo za lavici, bál jsem se to vyšťourat, jelikož mě naplňovala obava, že se mi ty řetězy od závaží, které padaly až na zem, zapletou do vlasů a já pak ve snaze vyprostit se, hodiny strhnu a rozbijí se. Jinak... no prostě není to ono.

Matka tvrdí, že se rád bojím, jo, koukám na horory, stimulují, pokud jsou povedené, mimosmyslové vnímání, proto mě to baví, ten pocit nabystření těch 'smyslů' je mi příjemný, dá se říct, že se tedy bojím rád, jenže u pendlovek jde o zcela jiný strach, jako malého mě děsily tak, že se mi bratranec smál a strašil mě jimi, třeba vyndal kyvadlo a snažil se jím na mě sahat jako rukou a mě to vadilo. Jak jsem řekl, dneska už mě tolik neděsí, na ty naše dokonce mohu sahat...

Pořád ale skutečně nevím jestli jde o fobii, nebo jen trauma následkem jiných faktů, ze kterých ten strach vzešel. Teorií je několik. Jendou z nich jsou samozřejmě minulé životy. Něco se přihodilo v posledních okamžicích jednoho z nich a hodiny se s tím spojují nebo... jsou pendlovky příliš staré - i místa a věci mají svou paměť, vše co se kolem uděje v nich nějak zůstane a tím vzniká onen pocit 'přítomnosti', který děsil mě jako dítě a tím vznikla ona fobie... O těchto teoriích a dalších možnostech si promluvíme jindy, ať článek není moc dlouhý...

---

Ať je to jak chce, každopádně bych potřeboval jediné, fungující stroj, dostal jsem se do bodu, kdy v případě hodin, které nejsou v chodu držím své panické vyděšení na uzdě a to tak, že to prakticky nikdo nepozná, tak je načase pokročit dál. Samozřejmě, že všechno je nejsilnější, pokud se kyvadlo kýve, ciferník tiká a ručičky se pohybují, největší úzkost mě chytá, když hodiny začnou odbíjet, to bych zdrhal...

Samosebou jsem rodičům svůj pokrok sdělil... oni zase sdělili mě, že mi nehodlají nějak psychicky ublížit, nechtějí aby mi doma bylo zle, no, upřímně, transsexuál, který musí žít v nechtěné roli, v cizím těle, se necítí doma dobře stejně, takže tyhle ohledy na moje city vůči tomuhle vyznívají hloupě, ale chápu, že možnost panických záchvatů je jim více nepříjemná než moje TS.... Nebo to myslí upřímně... nebo možná se bojí, že si vzpomenu na něco zlého, co nemám vědět? Na nové určitě nemáme peníze, ale co když tyhle někdo dokáže opravit? Hrozně rád bych zjistil víc... o sobě a hodinách... hledám si byt, který utáhnu finančně.. asi si tam jednou pendlovky pořídím.